Bílý medvěd

Sirotci jako politika? Ani náhodou

„Měli bychom začít dělat PR pro nějakou neziskovku, která se stará o uprchlíky,“ prohodil jsem na jedné pracovní cestě do Prahy před svou šéfovou. „Když si čtu o té kauze s padesáti uprchlíky a ty různorodé reakce v příspěvcích, tak je vidět, že lidem chybí informace. Každý z nich tvrdí něco jiného a nikdo vlastně nemá potuchy, co je pravda. Osvěta v tomto směru schází,“ dodal jsem.

Šéfová souhlasila, ale jedním hlasem dodala: „Je to ale politické téma a naše agentura se snaží být nepolitická.“

„Politika to není. Je to téma jako každé jiné a jen se z toho bohužel politika dělá,“ oponoval jsem. Souhlasila.

Shodou okolností jsem při stejné pracovní cestě mohl naslouchat zajímavému rozhovoru, kdy se trojice cestujících, dva muži a jedna žena, všichni kolem padesátky, bavili o různých tématech. Samozřejmě přišla řada i na tolik propírané sirotky. „Vždyť to jsou teenageři, žádné děti,“ citovala žena českého premiéra. „Ty už to mají v sobě, tu jejich kulturu a neúctu k ženám,“ vyjádřila se česká znalkyně východních kultur. Ostatní sedící u vlakového stolku souhlasně pokyvovali hlavou.

Poté se debata stočila k jiným tématům. I když jsem odposlouchával tak na půl ucha, neuniklo mi další prohlášení. Robustnější muž vyprávěl o svém známém a jeho nové adrese, kde se má moc dobře. V blízkosti má navíc všechno, co potřebuje. „Jsou tam obchody, různé služby a dokonce i kebab má blízko,“ vyprávěl muž.

Ústa mně v té chvíli sevřel tragikomický úsměv.

<< zpět na seznam